O hranicích - Společnost Přátel Památných Kamenů

HRANICE jako pojem má zřejmě vývoj poněkud složitější. Podle výzkumů jazykovědců pochází z pradávného indoevropského základu „ghere“, „ghre“ ve významu "špičatý", "hranatý". Vycházejí z faktu, že podobně znějící slova se nacházejí jak ve slovanských, tak i v germánských jazycích a mají i stejný význam. Viz německé slovo „grenze“ (které nicméně asi  nahradilo původní středověké označení „mark“, „marka“ až později - snad jej němečtí kolonisté převzali od západních Slovanů). Samo slovo „hranice“ („granica“) pravděpodobně původně znamenalo prostě hromadu dříví (nebo možná i kamení) srovnanou do hranatého tělesa. Takové umělé hromady sloužily k označení meze kam až zasahovala moc místního kmene či panovníka. Stručně řečeno, namísto hraničních kamenů bývaly zprvu na důležitých bodech hraničních linií, v každém případě však na dohled od sebe, stavěny hranice dříví. Pro české prostředí (a pouze pro ně) bylo podle legend navíc typické, že se v případě ohrožení tyto hranice zapalovaly, takže sloužily vlastně i jako signální telegraf (jazykovědci jdou ještě dál: soudí, že od tohoto významu byl odvozen pojem pro hořící hromadu dříví, ať už ve smyslu táboráku nebo například popravčího ohně; toto by korelovalo s premisou, že hranice bývaly páleny pouze u nás – v jiných jazycích se totiž dvojí význam slova (mezník i hořící dříví zároveň) nevyskytuje.

Na chvilku se zastavíme u faktu, že slovo "hranice" má v jediném tvaru de facto význam jednotný i množný. Můžeme hovořit o hranici v jednotném čísle ženského rodu (ta hranice ČR) i v množném (ty hranice ČR). Pokud je odvození významu od "zahraněných rovnanin dřeva" správný, byl by význam "ta hranice" označoval jeden konkrétní hraniční znak (tedy nikoli linii) a množné číslo "ty hranice" soustavu hraničních znaků v řadě, tedy hraniční linii samotnou. V obecném významu dneška ovšem oba pojmy více či méně splývají, přestože správný je vlastně ten druhý.

K instalaci význačných hraničních kamenů, například zmíněných trojmezníků, se váže populární legenda, ze které se vyvinulo přísloví „dávat na pamětnou“. Vyměření a osazení kamene bylo do jisté míry vážnou společenskou událostí, které se účastnili majitelé všech tří panství, místní konšelé či zastupitelé obcí (protože hranice panství byly i hranicemi podřízených vesnic) atd. Bylo navíc tradicí provádět takovouto pochůzku opakovaně, obvykle u příležitosti svátku nějakého význačného svatého. U důležitých hraničních kamenů pak následoval tak zvaný pardus: pořádných pár facek nebo ran prutem na holou "šťastlivce" vybraného z místní omladiny, a to ze zcela oprávněného předpokladu, že dotyčný postižený si bude místo, kde byl bit pamatovat dobře až do smrti. V případě pozdějších územních sporů tak mohl být vyslechnut jako očividný svědek schopný přesně lokalizovat místo. Většinou pak dostal od panstva ještě zlatku nebo tak něco, takzvaně „na pamětnou“.