Typy mezníků

Hraniční kameny

Způsoby označování historických hranic (těch, které se dochovaly do současnosti) se v rámci ČR liší v závislosti na místních podmínkách: povaze terénu, historickému vlastnictví, zvycích a na místních zdrojích surovin k výrobě mezníků. Až na výjimky pochází většina kamenů z období josefínského katastru (a pozdějšího). Tyto sice mnohdy pouze doplňují původně starší značení, nicméně to nebývá často příliš průkazné - pokud se nedochovaly písemné zmínky nebo vytesaný letopočet na kamenech.

Rozhodným momentem pro způsob vyznačení hraniční linie byla důležitost. Pokud šlo o pouhou hranici katastru obce, nevyplatilo se příliš investovat do trvanlivějšího (nebo reprezentativnějšího) vyznačování. Ve většině případů stačily obyčejné kameny zasazené do země (sády), hraniční kopečky (mohylky), orientační body (stromy, skály apod). V případě, že se hranice katastru obce shodovala s hranicí panství, bývala označována hraničními kameny. Tyto řady mezníků, osazovaných přibližně "na dohled od sebe", byly často doplněny mělkými příkopy nebo zídkami, pruhem nevysázeného lesa a pod. Pokud byla hraniční linií cesta nebo údolí potoka, mohly být osazeny hraniční kameny ve dvou řadách po obou stranách (březích). Dašími možnostmi vyznačování hraniční linie mohly být aleje stromů, kůly, tzv "líhy" (zářezy do stromů ve tvaru zkřížených šípů, kříže, kruhu a pod.). Z výše zmíněných se pochopitelně do dnešních dnů dochovaly většinou pouze ty kamenné znaky, respektive moderní hraniční kameny (vč. betonových) - tyto jsou nicméně až na výjimky do jisté míry typizované.

Investice do hraničních mezníků, označujících celé obvody panských držav, nebyly malé. Z reprezentativních důvodů na této položce panstvo často nijak nešetřilo. Při ceně 1 - 6 zlatých rýnských za mezník (uvádím velmi přibližnou položku z konce 18.století, zdroj Eva Semotanová/Hranice v krajinách, Academia 2020) na opracování kamene, vytesání nápisů, přepravu a osazení šlo v případě stovek kamenů o skutečně nemalou investici, na které se samozřejmě případně podíleli oba "sousedé", ať šlo již o panské majetky nebo o správní hranice dvou zemí (v takovém případě byly investory zemské stavy).

Rozdělení typů hraničních znaků není úplně jednoznačná záležitost. Můžeme k této otázce přikročit z hlediska účelu, významu, materiálu, tvaru nebo historického pohledu, přičemž se jednotlivé úhly pohledu mudou navzájem křížit a mísit. Zřejmě nejjednodušší bude rozdělení z hlediska materiálu a tvaru. V žádném případě však nepůjde o definitivní a vyčerpávající výčet.

I. Nejčastější formou typického mezníku je hraniční kámen. Podle Ottovy Encyklopedie obecných vědomostí mohly být v minulosti takové kameny nazývány porůznu jako "sťatý" ( na místě pokáceného stromu byl osazen kámen), "okleštěný" (v místě u osekaného dubu, buku apod.), "prostředník", "ustupný" atd.Tyto hraniční kameny lze v zásadě rozdělit na další škatulky:

Obyčejné řadové, neopracované kameny, osazené nastojato do země tak, aby užší strana vyčnívala nad úroveň terénu. Většinou bez označení nebo s vyrytým křížkem. Nazývaly se "sády".
Řadové kameny, opracované (nadzemní část) do formy hranolu s obdélníkovou nebo čtvercovou základnou, méně často trojúhelníkovou. Patka zasazená do země většinou rozšířená, neopracovaná - z důvodu stability a nesnadnosti vytažení kamene ze země. Horní část hlavice mohla být zaoblená do tvaru písmene D nebo rovná ( nověji dostáva hlavice i další tvary: stříšku, pyramidu a pod.). V bočních stěnách může být vysekané pořadové číslo kamene a označení držby (iniciály majitele panství, název panství - zde bývá počáteční písmeno většinou velké H, herrschaft, název katastrálního území), často zde bývá i letopočet osazení kamene.
Trojmezní kameny, trojmezníky. Významné, reprezentativní mezníky v místech, kde se stýkal hranice tří (a více) panství nebo správních území. Bývaly o poznání mohutnější a více zdobné než kameny řadové. Často maji atypický tvar až do formy různých obelisků sloupů, mohyl a podobně.
Atypické kameny všeho druhu. Sloupky, ploché kamenné desky (stély)
Novodobé hraniční kameny vč. betonových, většinou typizované, často s aktivním polohopisným určením (zaměřovací bod státní polohopisné sítě).

II. Hraniční kopečky (mohylky) se do dnešních dob většinou nedochovaly nebo nejsou průkazné. Jednalo se o navršenou upěchovanou hlínu nebo kamennou rovnaninu, někdy se zapuštěným středovým kůlem, v jehož základnu byl zahrabán nějaký trvanlivý předmět nepodléhající zkáze (dřevěný popel) sloužící k eventuálnímu dohledání místa ztraceného znaku (toto samozřejmě platilo i v případě kamenných mezníků). Většinou se takto označovaly katastry obcí mezi sebou, uvnitř větších celků (panství).

III. Význačné stromy, aleje s vytesanými líhami (zkřížené šípy, kříže či jiné znaky vyryté do kmene stromů).

IV. Příkopy, zídky, násypy, linie cest, potoků, okraje lesa, průseky, hřebeny vrchovin...to byly hraniční lineární znaky, doprovázející (a doprovázené) znaky přesnějšího polohového určení, tedy znaky z bodů I. až III.