O kamenictví - Společnost Přátel Památných Kamenů

Kamenické řemeslo (možná by bylo lépe napsat protokamenické) je bezesporu jedním z nejstarších, alespoň co se historie lidského rodu týče. Když první hominid poprvé rozdrtil kámen za účelem získání ostrých úštěpů, otevřel tím lidstvu netušené obzory. Odrážení valounů z pazourku a dalších skelnatých hornin, štípání jemných šupin ze vzniklých úštěpů a jejich retušování se stalo na dlouhou dobu základem lidské činnosti a vývoje. Doba kamenná je první známou etapou prehistorie lidstva – a zároveň také nejdelší. Jen nejstarší období doby kamenné, paleolit, zahrnuje 99% celého trvání lidského rodu. Postupně se zlepšovala a zefektivňovala technika opracování nástrojů a rozšiřovaly se materiálové zdroje. Už zřejmě v paleolitu lze mluvit nikoli o náhodném sběru vhodných hornin, ale rovnou o záměrné těžbě* a distribuci. Na jakém základu ona distribuce fungovala se můžeme pouze dohadovat; zřejmě na vzájemně výhodné naturální směně. Stejně tak se už v této době (a nejpozději ke sklonku doby kamenné) začínají ze společnosti vyčleňovat specialisté – jak na těžbu materiálu, tak na jeho zpracování. Můžeme směle mluvit o prvních mistrech kamenického řemesla.

Kde to vlastně jsme na časové ose historie? Začali jsme asi tak 3 před třemi miliony let* a skončili zhruba 3 500let před naším letopočtem, kdy toto prvotní, předmetalurgické období přechází do éry mědi a bronzu. Kamenné nástroje včetně profláknutého pazourku se samozřejmě používají dál. Přestávají však postupně být nástroji převažujícími (i když se mnohde udrží téměř až dodnes). Kámen se z původního výhradního využití jako nástroje a zbraně přesouvá k využití jako stavebního (zejména) materiálu. A začíná rychlý rozvoj řemesla a jeho dělení do řady speciálních dovedností. Nebo oborů, chcete li. Co zapříčinilo tak rychlý boom rozvoje (ve všech směrech) po dlouhotrvajícím stavu status quo, je otázkou pro povolanější. Ale jedním z rozhodujících faktorů bylo zřejmě skončení poslední doby ledové a mnohonásobné rozšíření možností, které tento event lidstvu dal.

Doba měděná, posléze bronzová, začíná tedy přibližně 3500 let před naším letopočtem. Nicméně první doklady o použití kamene pro stavební účely máme až z přelomu třetího milénia. Ve starověkém Egyptě se, možná souběžně, rozšiřují dva faktory: písmo a kamenné stavby. A nápisy zmíněného písma na stélách a zdech kamenných staveb, do tohoto kamene pečlivě a znalecky vytesané a vyryté. Člověk před pěti tisíci roky už tedy umí kámen nejen rozlišit, vytěžit, ale také opracovat do kvádrů a desek, vybrousit a vyleštit – a vysekat do něj filigránsky malé a složité hieroglyfy, které přetrvaly mnohde do dnešních časů. To všechno už předpokládá vysoce specializovanou společnost nejen v obecném smyslu, ale i specializaci v rámci řemesla. Do budoucna se už opracovatelé kamene budou navždy dělit na dělníky v lomu, kteří horninu v hrubém požadovaném tvaru vytěží a přibližně vytvarují, na kameníky, kteří dají kvádru, sloupu či desce přesný tvar (tak přesný, že – jak se traduje – mezi dva bloky kamene ve zdi nezasunete ani papír) a kteří je dokážou i sestavit a slícovat do konečné sestavy, dále na specialisty „písmomalíře“ schopné vytesat do kamene obrazce a nápisy a v neposlední řadě na rodící se skupinu umělců, tvořících sochy a okrasné i rituální předměty všeho druhu. A řemeslníky, schopné z kusu alabastru vyřezat a vyleštit dokonalé nástroje denní potřeby lepší společnosti: poháry, nádoby, módní doplňky. Tak tohle všechno uměl už starověký Egypt za prvních slunečních králů a jejich pyramid. A samozřejmě to uměli i u tehdejších sousedů…

Technologie toho všeho a také nástroje v rámci této technologie používané se vlastně od té doby až dodnes příliš nezměnily. Pouze dále rozšířily, vylepšily a specializovaly (pomineme li dnešní moderní řezačky s diamantovými řeznými kotouči, vrtačky a leštičky, vše poháněné elektromotory nebo stlačeným vzduchem– ale i zde vlastně ten prapůvodní princip opracování zůstává v zásadě stejný, stejně jako silikóza plic).